„Na jedné straně máme tak dobrou paměť, že příteli do
nejmenších podrobností vypravujeme příhodu, která nás potkala, a na
druhé straně si nevzpomeneme, kolikrát jsme mu ji už vyprávěli.“
Francois La Rochefoucauld
Paměť je schopnost uchovat pro pozdější použití nějakou empiricky (zkušenostně) získanou informaci. Celý tento proces spočívá na třech základních pilířích – vštípit, uchovat a vybavit.
Podle základního Atkinson-Shiffrinova modelu se paměť dá rozdělit na tři základní druhy – senzorická, krátkodobá a dlouhodobá.
Krátkodobá paměť je vhodná pro uchovávání informací jen ve velmi krátkém časovém úseku – většinou se jedná o sekundy až minuty. Řešíme pomocí ní aktuálně nastolené problémy, a proto se jí často říká pracovní paměť. Má velmi omezenou kapacitu – většinou se udává 5–9 jednoduchých prvků, ale čísla se liší. Kapacita nemůže být přímo rozšířena, ale pomocí jejího správného užívání, můžeme její možnosti značně rozšířit – jednotlivé prvky mohou být vzájemně spojeny do jednoho a zapamatovány s pomocí záznamů v dlouhodobé paměti (např. slovo stůl si nepamatujeme jako čtyři oddělená písmena, ale jako jeden prvek).
Ve vědeckých kruzích neexistuje na fungování krátkodobé paměti jednoznačný názor – zda se jedná o ucelený paměťový systém nebo několik systémů vzájemně propojených či snad dokonce jestli jde jen o velké množství procesů, kdy jsou právě data přenášeny do paměti dlouhodobé.
Senzorická paměť je zvláštní typ krátkodobé paměti – jedná se o zásobníky informací získaných našimi smysly. Záznamy v rámci senzorické paměti přetrvávají velmi krátce (jedná se o zlomky sekund). Např. obrazový vjem zde zůstane po dobu jedné desetiny sekundy (tento jev je nazýván také setrvačnost zrakového vjemu). Tuto setrvačnost si můžete vyzkoušet i vy – pokud v tmě začnete pohybovat bodovým zdrojem světa (svíčkou, cigaretou, …), tak se vám bude zdát, že nevidíte jen momentální polohu onoho světlého bodu, ale také i část dráhy, po které se pohyboval (setrvačnost zrakového jevu samozřejmě probíhá neustále, ale takto je nejlépe pozorovatelná).
Sluch je na tom v senzorické paměti o dost lépe – délka uchování sluchového záznamu se u každého jednotlivce výrazně liší, ale její průměrná hodnota je cca 3 sekundy, což má za následek lepší pamatování všeho slyšeného (tedy alespoň v rámci senzorické paměti).
Dlouhodobá paměť uchovává informace důležité informace získané během života – mohou být potřebné pro nějakou činnost nebo prostě z nějakého jiného důvodu byly označeny jako důležité. Dlouhodobá paměť se podílí na fungování podvědomí a samotné tvorbě osobnosti.
Odborníci ji dále dělí na sémantickou a epizodickou (možná zbytečně, protože jsou všechny informace uloženy stejným způsobem, ale vzhledem k typu uložených informací to význam má). Sémantická paměť obsahuje informace o světě okolo nás (fakta, významy apod.), epizodická je zaplněna událostmi, které jste prožili, takže víte, co jste dělali včera či před týdnem. Můžeme ji také rozdělovat na přímou (záměrné zapamatování) a nepřímou (získávání dovedností), ale to již ztrácí význam.
Podle Atkinson-Shiffrinova modelu jsou všechny vnější podněty zpracovány našimi smysly a převedeny do senzorické paměti – tam proběhne třídění na podstatné a nepodstatné. Informace vyhodnocené naším podvědomím jako nedůležité, jsou odstraněny, ostatní pokračují do krátkodobé paměti. Tam jsou okamžitě využity a následně zapomenuty nebo jako důležité pokračují dál a jsou uchovány v dlouhodobé paměti, odkud mohou být znovu vyvolány nebo po určité době zapomenuty. Některé teorie tvrdí, že fáze zapomínání je relevantní jen částečně a to především pouze pro jedince s netrénovanou schopností vybavovat si – všechny prožité skutečnosti si prý pamatujeme a je jen otázkou si je vybavit.
U každého jedince převažuje jeden typ této paměti
Při zapamatování a vybavování se výrazně uplatňují představy.
Člověk s touto pamětí si lépe pamatuje slova, pojmy, úsudky, jakékoliv myšlenky uložené slovně…
Lidé s tímto typem paměti si dobře pamatují citově zabarvené zážitky.
Stejně jako se při práci s počítačem ukládají data v různých formátech, tak i náš mozek pracuje s několika formami vkládaných informací. Mozek není stroj (tedy aspoň v klasickém slova smyslu), a proto není možné rozlišit typ informací jednoznačně, ale obvykle se jedná např. o vizuální (obrazové), akustické (zvukové), sémantické (význam informace) atd. – jsou jednoduše dělené dle smyslů, kterými je získáváme, a pokud nedisponujete absolutní pamětí, tak je později vše převáděno pouze na pamatování si významu informace.
Pro učení bývá obvykle akustická forma lepší než vizuální – výjimkou jsou malé děti, které jsou schopny zapamatování přesného obrazu (díky tomu také např. vynikají v pexesu).
Nejpřijímanější teorií, jak zapomínáme, je vyhasínání nervových spojů. Pokud tedy danou informaci nevyužíváte, je vytěsněna do nevědomí – naopak při jejím častém užívání se nervový spoj stává silnějším a následně si ji rychleji vybavujete.
U návodů na správné učení je často také zmiňována tzv. Ebbinghausova křivka zapomínání – německý psycholog Ebbinghaus totiž zjistil, že nejvíce zapomínáme několik hodin po naučení se dané informace. Podrobně se křivce budeme věnovat v části o metodách pro lepší učení.
Každý by chtěl mít dokonalou paměť, která udrží obrovské množství informací na co nejdelší možnou dobu, ale jen málokomu se podaří tohoto stavu dosáhnout. Existují však různé metody, jak kapacitu vaší paměti zvýšit nebo ji alespoň lépe využít – ty se dají obecně rozdělit na dvě skupiny:
Ukládání informací do paměti nazýváme učení.
