Učení - Zpaměti.cz

Učení

Přemýšlející dívka Co je to učení? Obvykle ho definujeme jako získávání zkušeností. Jednoduše jde o utváření samotného jedince během jeho života. V dnešní společnosti existuje jen málo vrozených schopností, které bychom mohli upotřebit, proto se těm mnoha a mnoha dalším musíme uměle naučit.

Základní typy učení

Psychologové rozlišují čtyři základní typy učení:

  • učení poznatkům – získávání informací (např. ve škole)
  • učení intelektových činností – rozvíjení vašich vlastních schopností myšlení, zdokonalování vašeho mozku
  • smyslově pohybové učení (senzomotorické) – učení se zacházení s tělem (chození, skok na trampolíně, zacházení s lžičkou atd.)
  • sociální učení – aneb jak přežít ve společnosti (sociální komunikace, sociální dovednosti a dokonce i charakter osobnosti)

Většinou, když mluvíme o učení, máme na mysli pouze onen první typ – učení poznatkům. Stejně tak se k němu vztahuje pojem vzdělání – kdo prošel poznáváním poznatků až na vysokou školu, pak je podle obecného mínění vzdělán. Většina z vás ale už určitě narazila na někoho, kdo sice vysokou školu má, ale vám rozhodně vzdělaný nepřipadá. Kromě toho, že tuto záležitost mohou ovlivnit rozumové vlastnosti onoho člověka, psychologové odhadují, že odborně pracující člověk získal ve škole jen 20% potřebných znalostí a zbytek získal jinde. Škola má poskytnout totiž jen určitý rozhled – mentální rámec, díky kterému potom chápete další informace, které k vám přicházejí. Jednoduše informace zařazujete do šuplíků, které vytvořila škola, a zároveň je dáváte do širších souvislostí. (Pozn.: Zkuste si uvědomit svůj vlastní mentální rámec, který během svého života používáte. Porovnejte ho s tím, kolik informací jste si museli ve škole zapamatovat. Závěr o systému vytváření tohoto rámce – neboli školství si udělejte sami.)

Schopnost učení je člověku vrozená a v určité formě ji mají snad všechny živé organismy. To co ale potřebujeme ke opravdu efektivnímu zvládnutí této činnosti je řeč (paměť pomineme, protože je to samozřejmost). Bylo prokázáno, že skutečných pokroků v učení dosahujeme díky řeči – poznávacímu prostředku. Náš mozek přijme mateřský jazyk a na jeho bázi potom myslí. Není tedy divu, že lidstvo se skutečně začalo vyvíjet až od objevu řádného jazyka – jednoduše chyběla ta správná metoda k myšlení a tedy i k učení, které tím pádem probíhalo mnohem složitěji.

Fáze učení

  1. Motivační – musíte mít vůbec důvod se učit (vzdělání a potažmo dobré zaměstnání, žádostivost po nějakém typu informací apod.). Pokud si budete během učení tento důvod, na kterém máte vlastní zájem, neustále při učení připomínat, vybudíte se k mnohem větší aktivitě a tím i lepším výsledkům při učení. Určete si pohnutky vnitřní (vy sami) i vnější (vaše okolí), které vás k učení nutí. Neučte se proto, že musíte, ale učte se pro svůj motiv.
  2. Poznávací – nejdříve prozkoumejte učivo. Při hrubém procházení učební látkou o ní získáte přibližný přehled (do něj pak budete jednotlivé informace zasazovat). Během tohoto procházení získáte představu, o co ve skutečnosti jde. Potom můžete začít už se samotným zpřesňováním a detailním procházením učiva.
  3. Výkonová – v této fázi celý problém pochopíte, vyřešíte a zapamatujete si ho. Během tohoto procesu získané informace také zařazujete do již existujícího rámce znalostí.
  4. Kontrolní – ve většině případů končí proces učení fází výkonovou, ale to rozhodně není dobře. Kromě toho, že kontrolní fází zlepšujete udržení znalostí v paměti, tak také kontrolujete, zda jste se něco nenaučili špatně. Měli byste všechny osvojené informace nějakým způsobem otestovat.

Formy učení

Kromě toho, že je možné odlišit učení záměrné (s přesným cílem; např. vyjmenovaná slova) od spontánního (bezděčné), můžeme vnímat také rozdíly mezi vším, co jsme se naučili. Výsledky učení by se daly rozdělit takto:

  • vědomosti – informace související s vnímáním, představami a myšlením. Jednoduše jde o velké soustavy představ a pojmů, které můžeme získávat jak ve škole, tak i každodenními činnostmi (čtením knih, sledováním televize, hraním her,…)
  • dovednosti – informace či schopnosti důležité pro vykonávání určité činnosti
  • intelektové – schopnosti vašeho mozku (řešení složitých logických úloh, učit se cizímu jazyku apod.)
  • senzorické – dovednosti potřebné k nějakému fyzickému výkonu (od chůze přes psaní na klávesnici po trojité salto s pěti vruty)
  • sociální – schopnost dodržovat určité zvyky ve společnosti, úspěšně přežít v dnešní civilizaci, vycházet s ostatními
  • návyky – podvědomé psychické předpoklady, které nutkají jedince, aby nějak konal (bezděčné pohyby, naučené chování v určité společnosti). Mezi návyky patří třeba čištění zubů – zkuste si představit, že byste museli každý pohyb kartáčkem vědomě kontrolovat. Návyky tedy člověku usnadňují pravidelné úkony, ale mohou se stát i velmi nebezpečnými – např. drogy či kouření se stávají také návyky.

Děti a poruchy učení

Dítě čtoucí knihu

Podle statistik od roku 1992 do dneška vzrostl počet dětí s poruchami učení o celá čtyři procenta na současných 7%. Zřejmě si položíte otázku – kde se vzaly? Jenže tady nejde o zvýšení počtu jedinců s poruchami učení, ale o zlepšení diagnostických metod. Mnohé z toho, co bylo dříve přehlíženo jako pouhá schválnost, je dnes možné podchytit a skutečně léčit nebo alespoň zmírnit.

Pokud jste rodič dítěte s poruchou učení, pak byste určitě měli dohlédnout na způsob, jakým bude ve škole vzděláváno. Takové děti mají mít individuální učební plány a učitelé mají mít pro výuku i hodnocení zvláštní metody. Bohužel většinou to dopadá tak, že dítě bud dostává jednostranné úlevy, které nejsou nijak nahrazovány, nebo je porucha učení zcela přehlížena. Tady však nejde o to napasovat na ono dítě standardní osnovy s vypuštěním některých částí, ale vytvořit speciální systém a naučit se dítě správně učit.

Nejčastěji se vyskytující poruchy učení

Syndrom ADHD – syndrom ADHD zahrnuje dnes populární dětskou hyperaktivitu společně s poruchou koncentrace. Dítě nemůže udržet pozornost na danou látku, ruší při výuce a neustále sebou „šije“.

Dyslexie – dyslexie neboli porucha čtení je dědičná. Dítě má problém vnímat písmenka, plete si je a nedaří se mu je spojovat do slov. Statisticky se vyskytuje častěji u chlapců a zatím není známa léčba.

Dysgrafie – porucha velmi podobná dyslexii (také dědičná). Při dysgrafii je velmi těžké si písmena zapamatovat, postižený je píše obráceně a zaměňuje je.

Dyskalkulie – porucha počítání. Dítě nedokáže v paměti udržet čísla a operovat s nimi.

K učení je možné přistupovat různými způsoby a existuje mnoho zajímavých návodů jak se učit lépe.